Dneska v noci jsem dočetla jedno z ranějších děl od oblíbeného autora Miloše Urbana.Mám ted takové Urbanovské období a postupně se pročítám jeho dílem.
Na Santiniho jazyk jsem se těšila, jelikož sliboval zápletku z prostředí staveb od mistra Santiniho. Bohužel jsem byla velmi zklamána a dělalo mi problém knihu dočíst.
Předchozí Urbanovy knihy, které jsem četla( Lord Mord, Mrtvý holky, Praga Piccola) totiž nasadili dost vysokou latku. Jsou dokonale vykonstruované, logické a nic v nich nepřebývá ani nechybí.
Dokonalý je v nich i Urbanův obratný jazyk, který mě nejednou svou genialitou dojal, zvlášťe v Mrtvých holkách. Santiniho jazyk mě ale vůbec neoslovil, děj je nelogický a překombinovaný, často jsem se ztrácela v myšlenkových pochodech postav.
Hlavní hrdina se chová bezhlavě až hloupě.Kniha nebyla vůbec čtivá a často jsem i celé pasáže přeskakovala.
Urbanovi se většinou daří zasadit svůj příběh do historických reálií, bohužel tady se mu to podle mě moc nepovedlo, ačkoliv mu nemohu upřít to, že ve mě probudil touhu po hlubším poznání geniálního architekta Santiniho.
Právě načítám jeho Stín katedrál a doufám, že si tím pan Miloš Urban u mě spraví reputaci.
Dovolila jsem si uveřejnit krátkou ukázku z úplného konce, která mě zaujala.
S vírou v jediného boha a v jedinou ženu to pořád mám tak nejisté jako za svého manželství.Ale jedno vím jistě: věřím v trojici žen. Která z nich je ta, která přichází z pouště? Myslím, že Tereza - sebevědomá a silná ve svých devětadvaceti letech, podléhá záchvatům lítosti a vzteku a občas zatouží po slabosti-po naprostém podlehnutí a podřízení. Nikdy jsem necítil takové souznění s jiným člověkem, ten vztah je neobvyklý a potrvá, oba to chceme.
Ženou z pouště je také Viktorie, plachá a neklidná a šíleně pracovitá-zjevení bludičky, za kterou jdete, i když vám nahání strach.Ten strach je oprávněný-když vám pořádně zamotá hlavu i nohy, zjistíte uprostřed lesa, že vám stojí za zády s nožem v ruce a ani nedutá.Je to zvláštní vztah, já vím, ale možná že potřebuji právě něco takového:jestli se nechci ztratit v sám sobě, do pustin, kde jsem se potácel ještě před tím dobrodružstvím se Santinim, nesmím ztratit z dohledu ani ji. Musím s ní zůstat - je to nutnost. Blaží mě vědomí té nutnosti.
A konečně ženou z pouště je i její pomatená sestra, zraněné dítě, vnášející do klidu života chaos a nejistotu. Od dětí člověk neodchází.
No comments:
Post a Comment
)