Svatobor
Fakt, že Praha není středobodem světa jsem zjistila ke své škodě poměrně nedávno.Musím se přiznat, že donedávna jsem
krásy čr trochu podceňovala a spíše jsem rádoby světaznale až naivně básnila o
více vzdálených městech a zemích.
Ale jak moudrosti s věkem přibývá ehm zjišťuji, že se český člověk může daleko levněji pokochat i ve své vlastní zemi.Nyní mě
tedy už naštěstí opouští přesvědčení, že za hranicemi Prahy už nic zajímavého
nepotkám. Neustále bojuji s tím abych dokázala přiházející věci přijímat
s otevřenou myslí, jelikož se tak často ochuzuju o věci, které by mé
škarohlídské povaze spíše mohli pomoct.
No a jednou jsme takhle měli
naplanovany výlet na rozhlednu poblíž Sušice. Nevím jak ostatním, ale mě tohle
spojení zkrátka husí kůži vzrušením nezpůsobuje a zkrátka jsem k tomuto výletu
nepřistupoval příliš nadšeně.Určitě to znáte, když se na
něco příliš netěšíte a výsledek vás pak příjemně překvapí a vy o tom pak pateticky
tlacháte v autě cestou zpět, jak vám to pěkně vyšlo.
Rozhledna u Sušice
totiž není jen obyčejná rozhledna, rozhledna tam sice fakt je, ale není
jediný tahákem, proč se zrovna tam vydat.Rozhledna je totiž spojená
s hotelem, kde se můžete ubytovat a odpočinout si tak od často šedivého
života v centru prahy. A hlavně HLAVNĚ!! Se tam můžete skvěle najíst. Je
to trochu zjevení, jelikož u typické rozhledny bývá i typický bufáč se
znuděnou a obtloustlou paní v okýnku, která vám monotonně přeříkává
„menu“.
Zkrátka tam vaří jeden skvělý kuchař, který zcestoval svět a vařil
snad i na kře v Arktidě.Vařil hlavně i V Zátiší, což je podle mě
jeden z nejlepších podniků v Praze a i když je to spíš luxusní
restaurace, nepřijde mi to tam jako v naškrobené snobárně, kde se cítíte
jako chudý příbuzný a hlavně si nic nevyberete, jelikož je ve všem maso
neznámého původu..ale to už si zas trochu vymýšlím a přeháním.
Zkrátka mě tam
hrozně baví spojení normální lesní chaty s dřevěným obložením a luxusního
jídla a zvlášť po prohýřené noci, kdy nevypadáte úplně nejlépe.Nebo si to
jídlo můžete prostě objednat ven a nechat si tou zelení a kýčovitými vesničkami
z výšky vypálit oči. A úplně nejlepší je, že si o tom můžete povykládat
s kuchařem, který tam často korzuje mezi strávníky. Takže si pak při
chvílích naprostého přežrání řikáte, jak je to tam správnácké a nakonec i
zvládnete i tu trochu divokou cestu dolů.
Jelikož jsem toto místo nejdříve
považovala za „svoje „ místo ale zas jsem
pocítila občanskou povinnost se o tenhle zázrak s někým podělit.
No comments:
Post a Comment
)